Teroristický útok na Paříž, uprchlíci

Ahoj.
Jistě jste si všimli, co se za poslední dobu událo. Největší ránou pro mně byl asi teroristický útok v Paříží. Já vlastně ani nevím, jak se k tomu mám vyjádřit. Jen vím, že tenhle článek potřebuju napsat. Musím se někomu zpovídat a tím někým jsi právě ty, co to čteš. Asi bych začala tím, proč tohle vlastně píšu. Je sobota večer a já tady skoro brečím. Je mi strašně moc líto obětí v Paříži. Celé tohle téma sleduji už od začátku. ze začátku někdy v tom roce 2012 jsem si říkala. Jo to bude dobrý, to za chvilku přejde, ale ono ne. Má pocit, jakoby se celý svět řítil do 3. světové války a to nechceme. Už jsem tady nakousla téma teroristi a teď se zmíním o uprchlících. Proč by jsme jim měli pomáhat tady v Evropě, když jim můžeme pomoci v jejich rodné zemi. Někde jsem viděla video, ale už ho nemůžu dohledat tak vám ho alespoň popíšu. S uprchlíky je to jako s bonbony. máte dvě mísy. jedna mísa je plná bonbónů a ta druhá je prázdná. Do té druhé, prázdné mísy dáváte hrst po hrsti. Zároveň si, ale dosypáváte do té druhé mísy a v dnešní době už ta mísa začíná "přetékat" a my nevíme co s ní. Přestali jsme dosypávat bonbóny, ale oni záhadně přibývají. A takhle je to i s uprchlíky. Někomu pomůžete, ale přijdou další. A ty budou chtít taky pomoci. A tak to půjdu pořád dál dokud nepřestaneme dávat hrsti bonbonů do té druhé mísy, která je už taky skoro plná a my nevíme co dál. A dlouho to vědět nebudeme. Pochybuji, že tenhle článek bude číst někdo dospělí, někdo kdo by s námi dětmi souhlasil a pomohl nám. Dospělí tady za pár let nemusí být. Ale co my? My tu ještě dlouho budeme. Já nechci žít ve válce. Chci žít jako moji prarodiče. Ty již v žádné válce nežili a doufají, že ani žít nebudou. To by byl asi celý můj dnešní článek. Už nevím, co víc napsat. A upřímně? Je mi jedno jestli se mi za tenhle článek bude někdo smát. Já se prostě někomu svěřit musela a věřím, že nejsem jediná, která to tak cítí.

xoxo Týna